Tatínek není k zahození
Kniha autorských pohádek s příznačným názvem „Tatínek není k zahození“ vyšla především zásluhou Doktora Tomáše Sedláčka, který navedl úspěšného herce, spisovatele a dramatika Arnošta Goldflama k jejímu sepsání. Hotové dílo, doplněné o zdařilé ilustrace manželky samotného autora Petry Goldflamové Štětinové, pak v roce 2004 vydalo nakladatelství Andrej Šťastný v Praze.
Kniha je kompozicí patnácti pohádek, které spojuje postava tatínka. A není to jen tak ledajaký domácí pecivál či zaneprázdněný workholik, ba naopak, směle by mohl konkurovat akčním hrdinům z televizních seriálů. Navíc je v knize prezentován způsobem, který dovoluje posluchači přiřadit ony heroické vlastnosti právě tomu svému tatínkovi.
Stává se tak pro děti neohroženým rytířem bojujícím za čest i život jeho vyvolené – samozřejmě maminky – aby ji uchránil před krvelačným drakem, jindy zase důvtipným léčitelem, který pomůže dokonce i prezidentovi celé republiky, tu zase odvážně vymýtá nezbedná strašidla z temného domu. Jeho důvtipná řešení, jak zbavit zemi přemnožených myší, nebezpečných zvířat uprchlých ze ZOO, či zákeřných bacilů, zaručeně rozesmějí všechny děti a pobaví i dospělé vypravěče.
Každá z pohádek je uvozena pozdravem „Dobrý večer milé děti“, jímž autor získává prvotní pozornost posluchačů, kterou ještě více upoutá tvrzením, že příběh, který bude právě vyprávět se neodehrál „kdysi dávno“, ani „za sedmero horami a sedmero řekami“, ale naopak, přihodil se jejich vlastnímu tatínkovi, a to v době, když ještě nebyli na světě nebo už ano, ale jak sám autor dětem často zdůrazňuje : „byly ještě tak malinké, že si na to vůbec nebudou pamatovat...“ Vypravěč děti také často během samotného děje oslovuje, dokonce je do příběhu zahrne, což výrazně umocňuje jejich výsledný prožitek.
V každém z vyprávění je také zobrazen harmonický vztah obou rodičů. Projevují si vzájemné sympatie, jsou jeden druhému oporou v obtížných situacích a společně s láskou pečují o své potomky – „tedy vás děti“ – jak by řekl Goldflam.
David Kroča ve své recenzi pro časopis Ladění zdůrazňuje především „odzbrojující upřímnost , s níž autor odhaluje kořeny rodinné soudružnosti, jako podstatný rys, který u pohádek uvítají zvláště dospělí“. Nejpatrněji je pak vyjádřen v pohádce o tom, jak se tatínek vypořádal s loupežníky, kteří uznali, že být otcem je daleko složitější než okrádat lidi, a tak zahanbeni svým chováním vyprovodili maminku i s tatínkem, kterého okukovali obdivnými pohledy, z hustého lesa.
Goldflamovy pohádky děti zaujmou také proto, že jdou takříkajíc s dobou. A tak není divu, že statečný tatínek užívá místo meče motorovou pilu, cestuje tryskáčem, řídí letadlo, setkává se s mimozemšťany a stává se dokonce olympijským vítězem. Velmi zdařilé jsou také humorné odkazy na současnou televizní zábavu v pohádce
„O přemnožených myších“, kde zmiňuje např. soutěž o to, kdo nachytá nejvíce myší nazvanou „Myšlionář“, či „Superchytač“ – který zase odměnou za nejvíce myších ocásků mohl nazpívat píseň o nejkrásnější myšce Lence apod.
Vzdělávací a výchovná funkce je zde zastoupena nejenom již zmíněným obrazem ideálního vztahu rodičů ale i na první pohled nenápadnými prvky. V příhodě
„O tom jak šel tatínek s maminkou do divadla“ jsou děti například svědky nesmrtelného příběhu milenců z Verony – Romea a Julie, jindy si zase uvědomí, že věci občas nejsou tak strašidelné, jak se na první pohled zdají – to když se ve vyprávění
„O noční příšeře“ ve skutečnosti děsí tatínkova kabátu, a v neposlední řadě také pochopí, že slušné chování a pohostinnost někdy mohou i zachránit svět, jak je tomu v pohádce „O tatínkovi a mimozemšťanech“.
Goldflam situoval tatínka do hlavní role jeho pohádkového představení, především ze snahy vylepšit jeho vlastními slovy „ poněkud pošramocenou pověst tatínků“ u svých dětí a rozzářit v nich jiskřičku snění o tom, že i ten jejich táta je vlastně prima člověk, a že vůbec není k zahození. Přestože kritika pohádky hodnotila jako „ne převelice dramatické, spíše upovídané“ (Alice Horáčková , MF DNES,6.1.2007)
se tento originální nápad a jeho celkové zpracování dočkal svého ohodnocení v podobě prestižního ocenění Magnesia Litera, kterou Arnošt Goldflam získal v kategorii literatury pro děti a mládež v roce 2005. Porotu dle jejího písemného vyjádření zaujala zvláště „nezaměnitelná autorská poetika, jejímž podstatným rysem je sebeironický nadhled, s nímž Goldflam učinil hlavním hrdinou a současně vypravěčem pohádek neohroženého tatínka, postavu, do níž se sám s chutí projektoval“.
Možná že právě tato cena, či prosby vlastních Goldfalmových dětí, kterým byly pohádky původně určeny a nebo jen malí zvědaví čtenáři a jejich rodiče, těšící se na to, co zase Goldflamův tatínek prožije, způsobili, že kniha má své pokračování nazvané „Tatínek 002“.
A tak nám nezbývá než si přečíst i druhý díl těchto kouzelných pohádek a pak už jen doufat, „že jednou budeme také tak šikovní a silní, jako ten náš tatínek“, a že se tímto pozdravem s námi spisovatel Goldflam nerozloučil nadobro, a můžeme se tedy těšit na další pohádkovou knihu, která rozhodně není k zahození!! (Zdeňka Ocetková)
